Co se v mládí naučíš…

Včera jsem zažila pro mne a doufám, že i pro vás poučný příběh.
Nakupovali jsme potraviny v jednom z velkých nákupních řetězců, když v tom jsem zaslechla: „Prosím paní, jak se to váží?“ Kouknu se vpravo a vidím dvě malé děti, asi 6-ti letou holčičku a staršího chlapce. Spěchám, a tak jednám automaticky: „Co to máte? Meruňky?“
„Ano, meruňky“ hlásí holčička. Říkám: „Tak to musíte zmáčknout ovoce, pak peckoviny a tady vidíte meruňky“. Koukám, že chlapec se opírá o váhu (sotva tam dosáhne), a tak říkám: „Neopírej se o tu váhu, budeš to mít dražší. Zkus toto“ – vyzývám chlapce, aby zmáčkl tlačítko s názvem a symbolem meruňky.
Chlapec mačká tlačítko. Holčička bere lístek. Oba tam sotva dosáhnou. Jsou však spokojení až nadšení, že to zvládli. Holčička mi poděkuje a oba se se mnou rozloučí.
Napadá mě: ty jsou tedy vychovaní – prosím, děkuji, nashledanou, nic mi v rychlém rozhovoru nechybí.
Odcházím si po svém a za chvíli slyším křik. Mužský hlas křičí: „Ne, tohle nedělej. Nešahej na to, atd. a do toho hlas chlapce a holčičky, kteří vážili meruňky. Otáčím se a vidím je všechny stát opět u váhy. Chlapec říká :“Tatí, kde …“ Odpovědí je opět křik tatínka.
Nehodlám soudit pána, který křičel na své děti. Jen on opravdu ví, proč tak jednal – zda je to jeho zvyk alias normální chování, či zda se jednalo o mimořádnou situaci, kdy mu prostě ruply nervy.
Vím však, jak tento výstup působil na mne a čím mě také zaujal.

Pán byl opravdu hodně nasr…; ráda bych napsala naštvaný, ale to by dostatečně nevystihlo emoční rozpoložení pána. Celkový projev tatínka vůči jeho dětem byl devalvující.
Když jsem tuto situaci viděla a hlavně slyšela (nešlo neslyšet), tak mne k tomu napadlo následující – děti se po celou dobu výstupu chovali k tatínkovi slušně. Vypadalo to, že se chtějí něco naučit a třeba i pomoci.
Říkám si, co si z tohoto výstupu, pokud se opakuje často, děti asi odnesou. Není problémem, že se nenaučí vážit na váze. Ale co se z takového chování naučí – zvážit meruňky nebo jak se k sobě vzájemně chovat?
Jednou až budeme staří, budeme rádi, když naše děti nám tu a tam s něčím pomohou a budou mít s námi trpělivost, protože nám to již tak rychle nepůjde. Budeme také chtít, aby na nás nekřičely a chovaly se k nám s úctou.
Ale … kde se to naučí, pokud to sami v dětství nezažily?
Helena Smolová
je životní koučka, marketingová poradkyně, tvůrkyně webů, milovnice záhad, životních příběhů a nadšená hledačka odpovědí, proč se věci dějí, tak jak se dějí. Jako životní koučka, pomáhá lidem poznávat sami sebe, rozumět sobě i ostatním a funkčně komunikovat.
Věří, že každý z nás si může plnit ve svém životě sny a žít svůj zdravý a naplněný život.
Více informací o Heleně naleznete zde.